INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Našincovi dlhoročne a systematicky týranému nemeckými nezmarmi typu KREATOR, DESTRUCTION či SODOM sa môže zdať úsmevný dôvod založenia kapely DEMIRICOUS. Vraj nikto okolo nich nehral starý poctivý thrash metal, tak sa počas halloweenskej noci v roku 2001 rozhodli pre rozbehnutie vlastného projektu, v ktorom by tieto svoje chúťky dostatočne uspokojili.
Dve demonahrávky im stačili k tomu, aby presvedčili aj ľudí okolo seba, že to s tým thrashom myslia vážne a že je načase vydať debutový album. Zastrešení vydavateľstvom Metal Blade, producentsky ošetrení slávnym Zeussom (HATEBREED, SHADOWS FALL, THROWDOWN), prichádzajú s albumom „One“, ktorý DEMIRICOUS vlastnými slovami charakterizujú ako to, čo by aj oni sami počúvali, takže je vraj celkom logické, že si to s chuťou zahrajú. Americký thrash metal starej školy. Fanúšikovia SLAYER si môžu s ironickým úsmevom robiť čiarky, koľko riffov si DEMIRICOUS požičajú od ich miláčikov. Nuž, nie je toho málo, ale povedzme si na rovinu – dá sa v takomto prípade inak? Základný stavebný kameň hudobného výrazu DEMIRICOUS je teda jasný. Pridajte si k nemu pomerne výrazné stopy po punkovej plesni a starom prašivom americkom HC a obraz o albume „One“ máte v podstate dokonalý. Chlapcom to hrá naozaj slušne, najsilnejší sú v najkratších kúskoch – dve a pol minúty trvajúca rúbanica „Heathen Up (Out For Blood)“ nech je žiarivým príkladom ich tvorby. Produkcia s decentným staromódnym nádychom robí z dosky „One“ záležitosť, ktorá môže osloviť aj staré metalové zvery. Že majú DEMIRICOUS radi mladí metláci, je celkom jasné – popri koncertoch s THE BLACK DAHLIA MURDER, EXTOL či OBITUARY si zahrali aj na hlavnom pódiu vychyteného New England Hardcore and Metal Festu. V týchto dňoch dokonca brázdia Európu po boku výborných STILL REMAINS.
Thrash metal začína byť akosi v kurze. V prípade „One“ ide po albume od SPEED/KILL/HATE v relatívne krátkom čase o ďalšie dielo, ktoré musím chtiac-nechtiac pochváliť. Na švédske vraždy DARKANE, THE HAUNTED alebo CARNAL FORGE sa to samozrejme nechytá, ale čo nie je, môže raz byť.
Thrash metal začína byť akosi v kurze. V prípade „One“ ide po albume od SPEED/KILL/HATE v relatívne krátkom čase o ďalšie dielo, ktoré musím chtiac-nechtiac pochváliť. Na švédske vraždy DARKANE, THE HAUNTED alebo CARNAL FORGE sa to samozrejme nechytá, ale čo nie je, môže raz byť.
6,5 / 10
Nate Olp
- spev, basgitara
Chris Cruz
- bicie
Ben Parrish
- gitara
Scott Wilson
- gitara
1. Repentagram
2. Withdrawal Divine
3. Vagrant Idol
4. Beyond Obscene
5. Perfection And The Infection
6. Heathen Up (Out For Blood)
7. Cheat The Leader
8. Matador
9. To Serve Is To Destroy
10. Ironsides
11. I Am Weapon
12. Hellraisers
One (2006)
Demo Anno 2004 (4-skladbové EP) (2004)
Demo Anno 2003 (4-skladbové EP) (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 40:15
Produkce: Zeuss
Studio: Planet Z Studios
Napriek tomu, ze to znie cisto slayerovsky, mna to chytilo
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.